Divočina: Detektivka, kouzlo nebo trik? | Česká divočina
Načítání...

V čem je divočina jedinečná aneb co nikde jinde nenajdeme

Divočina je tajemnější než detektivka a lochnesská příšera dohromady (spoiler: zahradník to v tomto případě rozhodně nespáchal). Jak příroda žije a proměňuje se bez našeho zásahu jen tušíme. No jo, ale ty naše ruce nenechavý do ní pořád šťourají. Přitom ji stačí povolit řetěz (ne ten na motorové pile) a nechat ji čarovat na dostatečně velké ploše. Čekat. Sledovat ji. V úžasu pozorovat její proměny a nechat se překvapit. To je trošku zdlouhavé, říkáte si. Proč se nespokojíme s normálními, hospodářskými lesy a krásně rovnými řekami. Vždyť je to příroda jako příroda, nebo snad ne? Ani zdaleka ne, ani s tím nejlepším dalekohledem nebo mikroskopem na světě byste nezahlédli podobnost mezi obhospodařovanou a divokou přírodou.

V čem se tedy liší? Čím se pyšní divočina?

Proměnlivost (aneb troška zenu)

Divočina nikdy nebude druhý den vypadat jako ten první. Za rok jako před rokem. Neustálá proměna. Nikdo ji neudržuje, nezadržuje a nezdržuje. Nikdo jí nelinkuje budoucnost. Přírodní procesy (například přirozená obnova (pra)lesů) mají téměř absolutní svobodu. Je to výhra pro všechny organismy, které mají to štěstí v ní žít. Tedy ty, které divočina bez člověka baví. A že jich je požehnaně.

Rozmanitost

Divočina je taková „Noemova archa“. Je životně důležitá pro mnoho druhů hmyzu, rostlin, hub, ptáků a dalších. Ke svému životu nepotřebují člověka. Vlastně právě naopak - chtějí přirozené podmínky. Na jeden druh se váže desítka dalších druhů. Ano, sama divočina je jeden obrovský organismus.

Více pater

V hospodářských lesích najdete převážně jen stromy bez jiného podrostu. Prales, to je bylinné patro, keře, velikáni i menší stromky, semenáčky. Pro řadu druhů živočichů je takováto pestrost nenahraditelná pro život.

Stovky let staré stromy

Tlusté, sukovité, vrásčité kmeny, které se těší ze své tloušťky, stáří a vážnosti. Na rozdíl od smolařů, kteří zakořenili v normálním, hospodářském lese. Anebo nešťastníků, kteří zde byli vysázeni. Na ně si každých 115 let brousí lesníci zuby. Tedy ty na pilách. A přitom se třeba smrky můžou dožít až 400 let, a poté dát život další generaci smrčků a jiným organismům.

Alt

Tlející kmeny

V divočině můžete hodiny pozorovat obžerství dřevního hmyzu a rafinovanost, s jakou dokážou jiné organismy využít sebemenší dřevní hmoty bohaté na živiny. Anebo spatříte ptáky, kteří se živí těmito žrouty a hledají si hnízdiště. Naopak v hospodářském lese se uzíváte nudou, jak je země do posledního dřívka vysbíraná, vymetená a čisťounká.

Otevřené a slunečné plochy, tzv. světliny

Takové, na kterých by mohla stát chaloupka Karkulčiny babičky. To je jiná pohádka proti rozsáhlým plochám po vykácených stromech v hospodářských lesích. Přirozeně vznikají světliny polomy, vichřicemi a přirozenou obnovou lesa.

Nespoutané řeky s říčními nánosy

Pokud uvidíte řeku nebo potok rovné jako podle pravítka, hned vám může být jasné, že to není jejich vlastní cesta. Tu si vymlely jinde, ale člověk je spoutal do přímky. Pro řeku je typické, že se vlní, neboli meandruje. Jako taková je například skvělým ochráncem před záplavami, mnohem účinnější než přehrady.

 

Alt

Teď už poznáte, kdy jste vstoupili do nespoutané divočiny, a kdy se procházíte nějakým nudným jednotvárným hospodářským lesíkem? Kromě národních parků, kde najdeme nejrozsáhlejší bezzásahové oblasti, jsou ostrůvky divočiny po celé České republice (a mohlo by jich být i víc). Pojďte prožít tajemství a kouzlo divočiny na vlastní kůži:

Přidejte komentář

CAPTCHA
Tato otázka pouze ověřuje, že nejste robot a nepokoušíte se šířit SPAM.
1 + 0 =
Vyřešte tento jednoduchý matematický příklad a vložte výsledek. Např. pro 1+3 vložte 4.

Zaregistrujte se prostřednictvím...