Z fotografování divoké přírody se stal byznys | Česká divočina

Dlouhá léta fotografoval Jaroslav Vogeltanz (nar. 1956) pro krajský deník, pak ho však focení lidí přestalo bavit a začal dokumentovat příběhy zvířat. Od roku 2002 působí v oddělení propagace Zoologické a botanické zahrady města Plzeň.

Profesí je fotoreportér, kterého k řemeslu přivedl jeho otec. Od těch dob, co spolu vyvolávali fotky v koupelně se hodně změnilo. Ke své práci používá výhradně fotoaparáty značky NIKON a řadu potřebných objektivů (16–500 mm). Fotoaparát je pro Jaroslava Vogeltanze prostředkem pro zaznamenání skutečné přírody a odhalení jedinečnosti bytí každého přírodního artefaktu. Přestože tvrdí, že u nás divočina skoro není, právě taková místa zachycuje – místa ponechaná přírodě, kde jsou lidské zásahy omezeny maximálně na naučné stezky nebo přístřešky pro turisty. Přestože fotil v Africe i Asii, zdá se, že jeho nejmilovanějším místem je Šumava.

V mozaice různě starých porostů kromě velkých šelem zvěčnil i prominenty takzvaných červených knih ohrožených druhů, některé druhy datlů nebo strakapoudů. Ti bývají považováni za nejnáročnější skupinu pralesních ptáků v Evropě. Hnízdící v místech, které splňují dnes už opravdu unikátní podmínku -v přírodě bez zásahů člověka.

Kromě toho, jak se vlastně dostal k focení divoké přírody, vtipně, ale laskavě popisuje i byznys skrytý za focením divočiny.

Rozhovor s Jaroslavem Vogeltanzem

Co všechno jsou fotografové a podnikatelé schopni udělat pro to, aby dosáhli u diváků hledajících divočinu maximální emocionální odezvy?

Vyhledávanou turistickou destinací je ostrov Hegoland v Německu. Míří sem hlavně nadšení fotografové, zvířata jsou na ně zvyklá, ale o nějaké divoké přírodě nelze mluvit. Bohužel se z takové fotografie stává byznys. Vzniká celá řada zážitkových firem, které postaví někde u lesa úkryt a za 250 euro na den si koupíte vstup. Je to taková buňka pro tři, čtyři fotografy, kam se nosí celou zimu újedi, aby se přilákali orli.

Lidé dnes často žijí a pracují mezi čtyřmi zdmi a prožitek přímého kontaktu s přírodou vyhledávají. Dá se na podobných zážitkových místech i něco ocenit?

Ale ano, a zaplať pánbůh za to. Rozmnožili se tady orli mořští. Ale z pohledu fotografa je z takového místa zajímavá jen jedna fotka, a to ta první. Ty další jsou bez nápadu a bez duše. Je to byznys z divokých zvířat. Vláda peněz. Podobně je na tom ten, kdo fotí například jelena v absolutně nepřirozeném prostředí, kde jezdí kolaři na výlet. To mi připadá trochu marné.

Jak tedy k fotografování plachých druhů přistupujete vy?

Já fotím většinou skutečnou přírodu. Když se bavím s ochránci a dozvím se, kde hnízdí datel černý nebo čáp černý, jdu do míst, kde vždy hrozí, že ptáky nějak víc vyruším a oni odletí. Naštěstí už mám zkušenosti, že je rušit nebudu. Tak vznikají skutečné a autentické fotky.

Jaké zkušenosti máte na mysli?

V zásadě při práci vycházím z loveckých principů. Musíte mít dobrý vítr a musí foukat od zvěře k Vám. Na většině místech musíte být ještě za tmy, než se začne rozednívat a příroda začne žít. Nesmíte dělat rámus. Když třeba dáváte aparát na stativ, cvakne kov o kov, což je v přírodě nepřirozený zvuk, a vzniká tak riziko, že můžete všechno poplašit. Nebo když postavíte kryt, tak je lepší ho tam nejdřív nechat týden stát. Ptákům je to jedno, ale savci si na něho musí nejdřív zvyknout. Existuje spousta dalších triků. Každé zvíře reaguje pochopitelně na žrádlo, hlavně teď v zimě,když je hlad. Návnadu je lepší pevně připevnit k zemi, aby ji mezitím nesežrala liška nebo prase.

Vidíte tedy nějaký rozdíl mezi českou divočinou a divokou přírodou?

Divočina ve světě v podstatě neexistuje. Kromě národních parků u nás vlastně asi žádná divočina není.Dneska se z divočiny stává turistická atrakce, takový malý „Hollywood“ a já už po těch „Hollywoodech“ nápadu a bez duše. Je to byznys z divokých zvířat. Vláda peněz. Podobně je na tom ten, kdo fotí například jelena v absolutně nepřirozeném prostředí, kde jezdí kolaři na výlet. To mi připadá trochu marné.

Jak tedy k fotografování plachých druhů přistupujete?

Já fotím většinou skutečnou přírodu. Když se bavím s ochránci, a dozvím se, kde hnízdí datel černý nebo čáp černý, jdu do míst, kde vždy hrozí, že ptáky nějak víc vyruším, a oni odletí. Naštěstí už mám zkušenosti, že je rušit nebudu. Tak vznikají skutečné a autentické fotky.

Jaké zkušenosti máte na mysli?

V zásadě při práci vycházíte z loveckých principů. nejen, že nerad jezdím. A jako fotograf dokonce odmítám jezdit na taková místa, která jsou ohraničená a fotografové tam obvykle fotit jezdí. Ale tím se vracím třeba k těm turistickým fotodestinacím v Německu.

Jste autorem řady knih o přírodě, pracujete teď momentálně na něčem?

Samozřejmě, že pracuju, ale nerad bych to úplně prozrazoval. Připravuju něco o jelenech na Šumavě, tím navazuju na svoje monografie o vlcích a rysech.

Jak se díváte na návrat velkých šelem a velkých savců do české krajiny?

S profesorem myslivosti, panem Jaroslavem Červeným, jsem byl u přípravy programu péče pro velké šelmy. Tehdy se monitorovali první rysi na Šumavě a já jsem dělal fotodokumentace, z čehož vznikla zmíněná monografie. Mohl jsem být u toho, když se šelmy vrátily. Mám takový dobrý pocit, že jsem docela malou kapkou přispěl k tomu, že rysi na Šumavě jsou. Jsem rád, že se tyto šelmy rozšířily po republice, protože si myslím, že rys je úžasné zvíře, které do naší přírody patří. Jsou v Brdech, Krušných horách, Jeseníkách, kde si myslím, že už je jejich populace stabilní. Jak rysi, tak i vlci žijí na Šumavě a věřím, že do pěti let tady budeme mít ustálené smečky.

Začínal jste jako fotograf v deníku a fotil hlavně lidi. Jak jste se od nich dostal k přírodě. Co tam prožíváte?

Dneska je v Plzni mše, ale já se na ni vykašlu, protože jedu na Šumavu. Příroda je pro mě chrám. Když jsem v přírodě, vnímám ji. Vnitřně se otevře a člověk s ní má na určitých úrovních spojení. Kochám se a to mně stačí. Nemyslím na nic, odvádí mi to myšlenky. Při fotografování se musíte soustředit, dívat se a pořád monitorovat prostor před sebou. Všude kde jste, kde se nacházíte, tak to musíte prožívat. Právě jsem se vrátil ze Šumavy, z Hochsteinu, viděl jsem na Alpy a byl jsem tam až do západu slunce a bylo to moc krásný. Nemůžu vypíchnout nic konrétního.

Jaké je vaše neoblíbenější místo? Pozval byste čtenáře někam?

Na prvním místě je to jednoznačně Šumava, kterou jsem našel po mnoha letech, přestože žiju jen 100km od ní. Jsou tam místa, která běžní turisti nemají šanci  poznat. Šumava je úžasná, už nemusím nikam do Afriky. U nás je krásně – máme čtyři roční období, na podzim posední ořechy na stromech, sklizeň třešní nebo jablek. A na druhém místě mám Pálavu a celou jižní Moravu, co se přírody týče.

Věnoval jste Hnutí DUHA do jeho publikací několik svých fotografií. Co na této organizaci oceňujete?

Vážím si, že to není agresivní organizace, že se snaží lidsky přesvědčovat, a že je tady tak dlouho. Když mě osloví někdo, kdo chce podporovat vlka nebo rysa v České republice, mám pocit, že tím, že mu věnuju fotku, jsem pro to něco udělal. Nebo když někdo chce vybudovat naučnou stezku, rád fotky věnuju, protože to je pro dobrou věc. Chtěl bych, aby se jim povedlo prostřednictvím mým a mé práce oslovit i další lidi, aby se s tou přírodou už něco stalo. Aby tady nebylo jen dvě procenta původní přírody, ale abychom si začali uvědomovat i její cennost. Když vidím skládku nebo další věci vyklopené do lesa, představuju si bůhví koho, a děsí mě, že za tím je třeba úplně normální člověk.

Poslanci budou projednávat zákon o národních parcích, sledujete jednání v poslanecké sněmovně?

Jednání poslanecké sněmovny nesleduju, přiznám se, jsou mi celkem jedno. A je mi v zásadě jedno, kolik bude procent bezzásahových území, ale ať už do toho finálního rozhodnutí nikdo nezasahuje. V zákulisí stejně stojí dřevařská lobby, nic jiného to není. Jsou za tím bohužel zase jen peníze.

text: Vratislav Vozník, Eva Kaličinská

Komentáře

Přidejte komentář