Kdepak bydlí lesní zvířata? | Česká divočina
  • Alt

Pojďme potichoučku nahlédnout do teplých a bezpečných pelíšků, nor, doupat, hnízd a dalších zvířecích příbytků.

Kdo žije pod zemí?

Některá lesní zvířata žijí v zemi a pod zemí. V létě jim není takové horko, protože je země stále vlhká, a v zimě je tam naopak teploučko – co víc si přát? Půda je plná malinkatých bytostí, které jsou pro život lesa velmi důležité, třeba žížaly nebo pancířníci, kteří milují šťávu z hub. Podívejme se ale na některá větší, chlupatější stvoření, například na lišky. Jejich nory mohou být až deset metrů dlouhé a mají několik únikových východů, kdyby na ně snad někdo číhal u vchodu. Jsou tak bezpečným úkrytem pro ně i jejich liščata.

Bezpečí pro sebe a svá mláďata hledají pod zemí i vlci, kteří si své doupě buduje nejčastěji v prudkém svahu blízko vody a s nezakrytým výhledem na široké okolí. Buď si ho vyhrabou sami, anebo rozšíří příbytek jiného zvířete, třeba lišky. Pokud právě nevychovávají mláďata, zalehnou kdekoliv do hustšího porostu nebo pod vývrat. Když chtějí odpočívat, domovem je jim celý les.
 
Mistrem v hrabání podzemních nor je vášnivý milovník žížal, rodinný typ a „strýc“, jak se mu někdy říká – jezevec.  Stavitelské schopnosti jezevců jsou skutečně obdivuhodné. Jejich doupata, lidově zvaná hrady, jsou pověstná svou rozlehlostí. Chodby o průměru až čtvrt metru v nich sahají do hloubky pěti metrů a v několika patrech nad sebou se kříží. Celkově mohou dosáhnout délky padesáti až sta metrů a jezevci je obývají po řadu generací. Někdy to jsou stavby tak rozsáhlé, že se v nich sami plně nevyznají, čehož využívají různí samozvaní nájemníci, například již zmíněné lišky nebo divocí králíci. Nory udržují jezevci v čistotě a obzvlášť pečují o pelech, jehož výstelku pravidelně vyměňují a větrají na povrchu. Stranou brlohů mají záchody, což jsou mělké jamky, které zároveň slouží jako pachové značky. 

Celý les je jejich domovem

Srny, jeleni a divoká prasata nemají žádný příbytek. Jednoduše spí na zemi. To asi není moc pohodlné, říkáte si? Až budete příště v lese, zkuste se uvelebit (třeba i s celou rodinou) jako oni, a uvidíte. Než se srny nebo jeleni uloží ke spánku, odhrabou si trochu listí na stranu, díky čemuž si vytvoří pohodlnou prohloubeninu. Když takových jamek najdete v lese víc vedle sebe, pak většinou pocházejí od divokých prasat, která spí pohromadě a moc ráda se k sobě tulí. V zimě si budují útulnější pelíšky v hustém, nejčastěji ostružinovém křoví, aby na ně nesněžilo a byla v bezpečí. I zde si vyhrabou jamky, přitáhnou trávu, listí a mech, kterým pelíšek měkce a teple vystelou. Tomu říkám voňavé pohodlíčko.
 
© Foto: Karel Brož
Rysové nemají žádný stálý úkryt, kam by se vraceli, jen pro bezpečí mláďat se při jejich výchově uchylují do nor. K dennímu odpočinku si vybírají skalní úkryty, dutiny nebo husté křoví, za kterým se mohou schovat. Čím členitější terén, tím je pro ně bezpečnější. Přestože ke svému životu nepotřebují divočinu a součástí jejich revíru je i kulturní krajina, divočejší lesy jim nabízí bezpečný úkryt.


Blízko nebi

Mnozí ptáci hledají příbytek v dutině stromu, který je díky tlustým dřevěným stěnám i v zimě pěkně vyhřátý. Zároveň je bezpečný, protože do něj tak snadno neproniknou nepřátelé. Ne každý si ale umí takový příbytek i vybudovat. K těm málo ptákům, kteří umí opracovávat kmeny stromů, patří datel se svým ostrým, silným zobákem.

Čím více je strom ztrouchnivělý, tím je dřevo měkčí a práce jde – v datlovštině – pěkně od zobáku. Zatímco datel černý je velký silák a dutinu vytesává nejraději do zdravých, silných buků (ještě, že jeho mozek „plave“ ve vodě, jinak by po takové tesařině měl pořádný otřes mozku), především menší druhy datlů, jako je například vzácný strakapoud bělohřbetý, milují odumřelé stromy. V divokém lese, kde nechává člověk volnost přírodním procesům bez zásahu, najde takových stromů habaděj, aniž by mu jeho luxusní příbytek někdo vzápětí pokácel. Trouchnivějící stromy vyhledává i naše nejmenší sova kulíšek nejmenší nebo lejsek malý, který si staví hnízdo ze suchých listů a trav, jemných kořínků, mechu, pavučin a srsti v polodutinách a větších dutinách stromů.
Oproti nim naše největší sova výr velký hnízdí nejčastěji na skalách, kamenitých stráních nebo zříceninách budov, zpravidla nedaleko otevřených ploch. V poslední době hnízdí i v kamenolomech a místy se šíří i do menších lesíků poblíž lidských sídel.

A to je vše z naší pozemní i nebeské prohlídky zvířecích příbytků. Les, to je jeden velký domov.