Magická stezka kanadským pralesem West Coast Trail aneb týden v divočině | Česká divočina
  • Alt
Víte, co bylo náročnější než se brodit bahnem až po kolena, krást vlastní batoh slimákům o velikosti menšího banánu nebo si prozpívat cestu kolem medvěda baribala? Vydržet to dlouhé těšení, než se splní mé velké přání: zmizet na pár dní jen s batohem v majestátní divočině nádherného, stovky let starého lesa plného gigantických stromů a divokého pobřeží Pacifiku, vnímat její řád i nespoutanou tvořivost, nechat se okouzlit i poučit. Po několika týdnech ponocování u přírodovědeckých publikací, cestovatelských blogů, průvodců a map, jsem konečně mohla sbalit batoh a vyrazit do Britské Kolumbie.
Dřív životní zkouška pro námořníky, dnes jedna z nejkrásnějších stezek na světě

Trasa West Coast Trail se nachází na ostrově Vancouver v oblasti Pacific Northwest, do které jsou běžně zahrnovány Britská Kolumbie v Kanadě, a státy Washington a Oregon v USA. Tato oblast se vyznačuje velmi osobitým klimatem. Především vysokými srážkami po celý rok, s výjimkou letních měsíců, a celoročními mírnými teplotami, díky kterým listnaté stromy v zimě neopadají. Ale i v létě zde bývá často zataženo, takže se tu daří především jehličnanům. Miliony svých jehliček dokážou vstřebat i tlumené světlo. A na těchto milionech malých jehliček nebo milionech listů se  sráží vlhkost a ochlazuje lesní ekosystémy. Největší vliv na jedinečné místní klima má ale samozřejmě oceán.

West Coast Trail vznikla historicky jako záchranná stezka pro námořníky, kteří ztroskotali na tak zvaném “hřbitově Pacifiku” (The Graveyard of the Pacific). Rozsáhlé oceánské oblasti mezi parkem Cape Scott na severu ostrova Vancouver a zálivem Tillamook v Oregonu, která je nazvaná podle stovek námořních tragédií, které se v ní odehrály. V oblasti dnešní West Coast Trail navíc námořníky, kteří ztroskotání přežili, čekala další životní zkouška v podobě terénu pokrytého neprostupnou džunglí. V roce 1973 se stala stezka součástí národního parku a šetrnými zásahy byla přeměněna na turistickou trasu. V roce 2017 se po ní vydávám já.

Ty, co jdeš sama, zpívej si a tleskej

Brzo ráno vyhlédnu ze stanu a vidím, že oceán se přes noc díky přílivu přiblížil o pěkných pár metrů. Sedám si na jeden z mnoha vyplavených obřích kmenů, hladký a vybělený, dost možná i stovky let starý, časem pevně vklíněný do písku. Vdechuji chladný, slaný vzduch a sleduji, jak vlny běží jedna za druhou, přiblíží se k břehu, vzedmou se, napění, zlomí a rozlijí po písku tenký závoj bílé vody.
 
Alt

Výhled z kempu v Port Renfrew. Foto ©  Lenka Filipová
 
Zbývá už jen hodina do orientační schůzky, na které správci národního parku od dubna do září každý den podávají několika registrovaným odvážlivcům základní informace o trase. Naposledy přemýšlím, jestli mám opravdu všechno, co budu potřebovat na zhruba týden náročné chůze v divočině. Balím stan a s nelehkým batohem se vydávám k chatě správy parku, kde už sedí dalších zhruba 15 nadšenců.

„Důležité je si u pramenů pravidelně přefiltrovat dost vody. ... Přes široké kanály vymleté přílivem a odlivem neskákejte, nebo vám to nevyjde a ve vodě vás strhnou mořské proudy na širý oceán, kde si zaplavete s tuleni. ... Celý minulý týden pršelo, takže všude v lese je bahno, někdy až po kolena. I když bláto budete mít všude, a počítejte s tím, že ho bude opravdu hodně, nevybočujte ze stezky, nebojte se zabořit, stejně vám nic jiného nezbude. A užijte si to, je to ohromná legrace, zvlášť pokud se někomu podaří spadnout na záda a zabořit se batohem, takže pak bezmocně ve vzduchu mává rukama a nohama. Tomu my tady říkáme želva. ... A v lese buďte vždycky aspoň trochu hluční, zvlášť ty, co jdeš sama, zpívej, tleskej, ať v zatáčce nepřekvapíš medvěda nebo pumu.“

V duchu si slibuji, že nezapomenu zpívat a taky že nehodím želvu, a o to víc se těším na cestu nespoutanou džunglí, kterou všichni popisují jako těžkou a neuvěřitelně krásnou.

Slimáci velikosti banánu a nejen oni

V pralese poletuje a poposedává obrovské množství ptáků. Vedle častého orla bělohlavého a spousty racků je možné pozorovat krkavce velkého, jeřába kanadského, volavku velkou nebo vzácného alkouna mramorovaného. Malého mořského ptáka, který, jak bylo teprve nedávno zjištěno, hnízdí téměř výlučně jen ve stromovém patře původních pralesů, na nichž je tak přímo závislý.
 

Volavka velká, racci, orel bělohlavý. Foto ©  Lenka Filipová
 
Také hmyzu se tu líbí. Každý turista na West Coast Trail může být vděčný, že komáři jsou díky blízkému oceánu v podstatě drobným úkazem, protože přímořský vzduch a vítr jsou pro ně příliš chladné. Komu se však nevyhnete, jsou všudypřítomní obří slimáci, kterým se v angličtině říká „banana slug“, protože občas opravdu dosahují velikosti menších banánů a vyskytují se v odstínech žluté v kombinaci s olivově zelenou. Ne nadarmo se o nich říká, že jsou jednou ze známek zdravého lesa. Slimáci totiž v lesním ekosystému hrají nesmírně důležitou roli, protože mají na starosti jednu z posledních fází lesního „kompostování“. Jak se pomalu šinou lesem a soukají do sebe rozkládající se organické zbytky fauny i flóry, vylučují za sebou téměř dokonalé hnojivo, které se vrací do lesní půdy. Občas si stačilo v lese na chvilku sednout a už se mi obří slimák šinul po batohu.
 
Alt

V deštném lese mírného pásma lezou slimáci opravdu všude. Foto ©  Lenka Filipová
 
Mezi nejznámější obyvatele West Coast Trail pak samozřejmě patří medvěd baribal, puma americká a vlk. Zatímco setkání s medvědem není ničím ojedinělým, sama jsem medvěda viděla třikrát, zahlédnout pumu je v podstatě velkým štěstím, protože puma je obecně velmi plachá, loví jen za soumraku a rozbřesku a ani většina obyvatel ostrova ji za život nespatří.
 

Slapová jezírka na plážích podél WCT jsou plná života, člověk se ani nemusí moc namáhat, aby mohl pozorovat stovky malých krabů, hvězdice, obrovské kolonie svijonožců nebo sasanky. Foto ©  Lenka Filipová
 
Život pralesa

Prales na stezce West Coast Trail je jedinečný svým stářím a také tím, že je jednou z mála zbylých oblastí na ostrově Vancouver, které nebyly pro svoji neprostupnost a nehostinnost nikdy vystaveny zásahům člověka, s výjimkou několika málo území, která po staletí užívají původní obyvatelé Kanady, například Ditidaht a Pacheddaht. Díky tomu v něm můžeme spatřit původní porosty. Mohutné douglasovy jedle, zeravy obrovské nebo jedlovce západní jsou pro něj typické. Především je to jeden z mála původních pralesů, který si můžeme sami projít, aniž bychom po pár metrech zjistili, že nás jeho divoký podrost dál nepustí.

Jeden starý velikán vedle druhého, kapradí, koberce, polštáře a závoje nejrůznějších mechorostů a lišejníků, které zadržují vodu pro celý les. Tak vypadá džungle na trase ve směru z jihu na sever, především v údolí Carmanah. Bakterie v meších a lišejnících, jež pak obrůstají větve především více jak sto let starých stromů, dokážou zadržet dusík z atmosféry a jsou jedním z klíčových zdrojů živin pro tyto giganty.

Každý strom v pralese Carmanah je velkou osobností, má svůj individuální příběh i své jizvy. Ke své velikosti se musely probojovat. Velice často jsou vystavované extrémním větrům a bouřím, které prales pořádně pročešou. Pád stromu dává příležitost mladším stromům, ke kterým se tím dostane vzniklými mezerami ve stromovém patře více světla a ony můžou rychleji růst a tento otvor zaplnit.
 

Stromy v pralese Carmanah jsou každý velká osobnost, protože do své velikosti se musely probojovat. Všude kolem rostou menší stromy a také leží stromy padlé, ze kterých většinou rostou další. Život stromů ale nekončí jejich pádem. I na zemi jsou pro les pořád velmi důležité, protože představují obrovský zdroj živin pro lesní biotop. Foto ©  Lenka Filipová
 
Život stromu ale nekončí jeho pádem. Naopak. Padlé větve nebo celé kmeny, pařezy a vykotlané, převrácené shluky kořenů představují obrovský zdroj sacharidů pro lesní biotop, neboť půda v pobřežních oblastech není na živiny právě bohatá. Tento prales není jen sbírka jednotlivých gigantů, ale celek nesmírně složitý ve své rozmanitosti. Jít takovým lesem, lépe řečeno prodírat se, je fascinující. I když si uvědomuji svoji maličkost a občas i velmi zřetelně svou zranitelnost, mám pořád tu poctu být svědkem a zároveň součástí něčeho, co má vlastní řád a smysl. Stačí se občas jen zastavit, zaposlouchat se nebo se zadívat do temnoty lesa, když mě po cestě stromy sevřou svou majestátností a zem je lemovaná kapradím jako tmavě zelenou krajkou. Stačí nechat k sobě prales promluvit.
 
Připojte se k výzvě za více divoké přírody! společně přesvĚdčíme politiky, aby jÍ dali šanci i mimo národní parky. Nejlépe na 3 % území české republiky.

Proč? Divočina umožňuje svobodný život vzácným zvířatům a rostlinám, tvoří nenahraditelné přírodní dědictví, ochraňuje nás před suchem a povodněmi, podporuje cestovní ruch i regionální rozvoj, nabízí možnosti pro vzdělávání a výzkum a vzbuzuje odpovědnost za sebe, naše děti a vnoučata. A zachovává pestrou, reprezentativní mozaiku lesů typických pro naši krajinu.


Ochrana divočiny na ostrově Vancouver

I když ochrana divočiny má v Kanadě mnohaletou tradici a les má v kanadské kultuře své nenahraditelné místo, pralesy na ostrově Vancouver až do počátku 90. let mizely v útrobách dřevařského průmyslu téměř bez povšimnutí. I dnes se však na ostrově dřevo nešetrně těží i v místech s původním pralesem, což místní ekologické organizace považují za krátkozraké.

Původní pralesy jsou nejen nesmírně důležité v době globálního oteplování, které pomáhají omezovat, ale zatímco hospodářské lesy se dají kácet a obnovovat, pralesy existují na ostrově několik stovek let a člověk takový ekosystém prostě vytvořit nedokáže. Jejich vysoká biodiverzita (neboli biologická rozmanitost) je zdrojem poznání a majestátnost a krása jsou zdroji oddechu a duševní inspirace.

Vedle organizace Ancient Forest Alience, která vznikla v roce 2010, jsou v regionu aktivní například také Wilderness Committee založená v roce 1980 a nejstarší ekologická nezisková organizace Britské Kolumbie zvaná Sierra Club BC, založená v roce 1969. Těm, kteří se aspoň trochu vyznají v historii ochrany divočiny v USA, se určitě vybaví legendární americký Sierra Club založený na konci 19. století. Jedním z jeho zakladatelů a zároveň prvním prezidentem byl John Muir, známý spisovatel a zastánce ochrany divočiny. Sierra Club BC navazuje na tradici této americké organizace, a i když pod ni formálně nespadá a obě organizace pracují naprosto nezávisle na sobě, vzájemně se podporují v ochraně divočiny ve svých regionech. Jak Sierra Club BC tak Ancient Forest Alience chtějí prosadit ochranu zbytku původních pralesů na ostrově Vancouver, například divokých a nespoutaných údolí Walbran a Carmanah, která se nacházejí na jihovýchodě ostrova, a s výjimkou jejich části, jež zasahuje do národního parku Pacific Rim, jsou stále potenciálně přístupné dřevařským firmám.
 
 
Ostrov Vancouver s plochou původníhu pralesa (mapa "Original Forests of Vancouver Island and SW Mainland") a stav po roce 2012 (mapa "Productivity Old-Growth on of Vancouver Island and SW Mainland 2012). Zdroj: ancientforestalliance.org
 
Nezapomenutelná krajina

Po šesti jedinečných dnech se blížím ke konci cesty. Každý večer jsem usínala pod hvězdami na pobřeží při zvuku vln. Příliv a odliv mění pláž k nepoznání, a tak jsem po probuzení často našla jinou krajinu než tu, které jsem řekla dobrou noc. Pláže podél West Cost Trail jsou navíc velice rozmanité, některé působí divoce a opuštěně, jsou posety naplaveným dřevem, která vypadá jako nekonečným rytmem oceánu doběla omyté kosti deštného pralesa. Jejich mléčná barva kontrastuje s tmavými skalami a kávově hnědými stuhami chaluh v temné vodě oceánu. Jinde je zas možné najít spoustu tak zvaných „tide pools“, neboli slapových jezírek plných přílepek, slávek, zářivě zelených mořských sasanek a krabů různých velikostí. Magickou atmosféru zdejší krajiny dotváří kromě jejího typického rázu i mlžná a studená rána.
 

Rozmanitost pláží podél WCT. Foto ©  Lenka Filipová
 
S nadšením ale i smutkem vyhlížím poslední kilometrovníky. Pohorky a lýtka mám pokrytá kousky zaschlého lesního bahna, batoh je o tři kila lehčí, ale stejně se pořád pronese. Všechna tři trička, která jsem si sbalila s sebou, jsou propocená, a i když jsem se po cestě dvakrát vykoupala v tůních pod vodopády, těším se už na sprchu. Dokončit West Coast Trail je velký zážitek. Nejpůsobivější však je procházet nespoutaným lesem, cítit jeho těžkou mechovou vůni nekonečného tlení, růstu a deště, jen občas přerušovanou svěžím a někdy štiplavě studeným vánkem od oceánu. Slyšet ticho naplněné jen zvukem vln a šumem lesa, sednout si na obří kmen pokrytý mechem, sledovat pavouky, slimáky, alkouny nebo orly. Bude mi chybět.
 
Text a fotografie: Lenka Filipová
Žije v Berlíně, kde vyučuje literaturu a kulturu anglofonních zemí na Freie Universität a angličtinu na gymnáziu. Ve svém výzkumu i výuce se věnuje především environmentální etice a zobrazování a chápání přírody v historii i současnosti. Když zrovna nečte, nepíše nebo neopravuje texty jiných, vyjíždí na výlety jak do divočiny české tak zahraniční.

Copyright: ceskadivocina.cz | Hnutí DUHA
říjen 2017
 
Alt