Přes borůvčí, rašeliniště a padlé kmeny do šumavské divočiny | Česká divočina
  • Alt

Reportáž z Exkurze napříč Národními parky Šumava a Bavorský les 2017

Budí mě zima. Věděla jsem, že na Šumavě v noci padají teploty i v létě k nule. Zvlášť u řeky, na jejímž břehu spíme. Ale stejně ze spacáku lezu a trochu nadávám sama sobě, že jsem v noci ty podvlíkačky byla líná natáhnout. Ráno v kempu na Soumarském mostě je chladné, ale překrásné. Je po šesté ráno a za hodinu mám s dalšími 25 lidmi sraz na místním vlakovém nádraží, abychom zahájili letošní velkou exkurzi napříč národními parky Šumava a Bavorský les.
S batůžkem na svačinu a zabalená do mikiny a dlouhých kalhot zahřívám nohy cestou do prvního kopce. Čeká nás jich prý hodně, ale první den musíme pokořit sedmadvaceti kilometrovou trasu do šesti do večera, protože bychom jinak nestihli vlak zpátky do kempu. Stoupáme po asfaltové silnici kolem čerstvě odklizených polomů. Před pěti dny tu řádil vichr a mnoho statných stromů nápor neustálo.
 
Pravá divočina
 
Když odbočujeme na stezku, kam se smí jen s povolením správy parku, srdce mi skáče radostí. Pravá divočina ponechaná sama sobě otevírá svou zelenou bránu. Hned poznáváme rozdíly mezi hospodářským lesem a lesem, který žije svým vlastním tempem vývoje. Staré rozkládající se smrky dávají živiny mladým, které z nich vyrůstají. Odbočit z kamenité pěšinky se nedá, porost je hustý, neprostupný, občas ho vystřídá světlina. Odvážet polámané stromy evidentně smysl nemá, pokud chceme, aby se les sám přirozené obnovil.
 
Na zastávkách svačíme, doplňujeme vodu z pramínků a posloucháme výklad našeho průvodce. Jaromír Bláha, přezdívaný Chrobák, pracuje pro Hnutí DUHA už dvacet let a po celou tu dobu neúnavně bojuje za přežití šumavské divočiny. U Plešného jezera vypráví o setkávání s politiky přímo na Šumavě. Přesvědčit ty, kteří mají o budoucnosti přírody moc rozhodnout, je někdy velmi náročné. Ani stromky vyrážející vzhůru přímo před jejich očima, jejich názory někdy neovlivní.
 
Na Plechém oddychujeme při dechberoucím výhledu. Větší pauzu ale dostaneme až na Třístoličníku, na německé straně Šumavy. Na první pohled rozeznatelná hranice mezi státy dokresluje historii hospodaření v lesích na hřebenech. Tam, kde po napadení kůrovcem v důsledku silných vichřic stromy uschly, aby později padly k zemi, dnes bují život. Mezi různě vysokými smrky se objevují listnáče a nižší keře. Tam, kde byly stromy vykáceny a odvezeny, se nedaří po dlouhá léta porosty obnovit. Na holé půdě a v drsných podmínkách se uměle vysazeným sazenicím nemůže dařit.
 
Foto ©  Žaneta Gregorová

Po sestupu do Nového údolí, kde vlaková trať končí a začíná, se osvěžujeme jedním pivem a nasedáme do vlaku. Zítra musíme ráno zabalit stany a všechny věci řidiči mezi námi odvezou do Německého kempu ve Finstrau, kam dorazíme po svých pěšky.
 
Pěší přesun přes Kvildu a Modravu pokračuje výstupem přes Cikánskou slať a Březník. Obědovou pauzu trávíme vyhříváním se a posloucháním příběhů ze šumavské blokády v roce 2011. Vazby modravských podnikatelů, jihočeských politiků a tehdejšího vedení správy parku nutí všechny ke kroucení hlavou ještě dnes.
 
Vzhůru do borůvkového lesa
 
Hranici přejdeme někde uprostřed náročného výstupu, kdy klopýtáme přes padlé stromy, topíme se až po kolena v borůvčí a škrábeme se o větve při podlézání větví. Je horko a pot a čerstvé škrábance pálí. Jásám radostí, když nám Chrobák na dalším úseku doporučuje si zout boty. Přes rašeliniště radši prý bosky, do bot nateče. Unavené nohy v příjemně chladivém mechu musí načerpat sílu na poslední úsek, který docházíme za tmy.
 
Další den zahajujeme v centru národní parku Bavorský les. S německým průvodcem pak stoupáme na vrch Luzný. Po cestě slyšíme o historii národního parku, o vzácných houbách, jezerech na plavení dřeva, o problémech chápání lidí významu kůrovce. Zdá se, že ani v Německu boj o divočinu není jednoduchý. Na vrcholu Luzného jsou holé kameny porostlé jen mechem. Fascinující místo, stojí určitě za každou kapku potu při náročném výstupu.
 
Foto ©  Žaneta Gregorová

Borůvkové pauzy, které máme, si všichni náležitě užíváme a pokračujeme v chůzi s fialovými rty. Nejen kvůli nim bych exkurzi doporučila každému, kdo se nebojí náročnějších túr. Protože šumavskou divočinu můžete poznávat z kola, na běžkách nebo pěšky, ale jen tady poznáte kouzlo okamžiků, kdy při západu slunce ve skvělé společnosti posloucháte příběh, který letos na jaře pokračoval pro národní park Šumava velkým úspěchem ekologického hnutí, a u toho hledíte na horizont, kde se táhne krajina, na kterou můžeme být právem hrdí a kde je budoucnost divočiny konečně růžovější než obloha při západu slunce nad lesem.

Žaneta Gregorová
Copyright: ceskadivocina.cz | Hnutí DUHA
září 2017