Rysovi tváří v tvář | Česká divočina
  • Alt

Vyprávění ze setkání s rysem na rysích hlídkách

Sobotní ráno na základně bylo tak trochu chaotické. Po pracovním týdnu se nikomu v sedm ráno vstávat nechtělo a v místnosti, kde jsme přespávali na karimatkách, zachumlaní do teplých spacáků s kulichy na hlavě, byla pěkná kosa. Do terénu jsme nakonec vyrazily až kolem deváté hodiny a v čistě dámském složení – Iva, Amia a já. Cílem naší denní pochůzky byl skalnatý hřeben nad potokem a okolní vrcholky kopců s tím, že přesnou trasu budeme přizpůsobovat podle zbytků sněhu. Ten už bohužel pro stopování nenabízel úplně ideální podmínky. Několik dní již nesněžilo, takže se to na posledních zbytcích pokrývky jen hemžilo různě starými stopami a ty čerstvé velmi rychle odtávaly a zanikaly ve shluku ostatních.

Přesto nás jeden starší otisk na turistické cestě zaujal – typická kulatá stopa, žádné náznaky drápků a charakteristický široký patní mozol. Po pár metrech byla stopní dráha na cestě jasnější a už jsme neváhaly a pustily se do dokumentace a měření. K naší radosti se po chvíli stopování na cestě objevily ještě tři novější stopní dráhy, které cestu pouze překřížily, takže jsme se rozhodly je stopovat přes kamenitý potok a pak vzhůru do prudkého skalnatého srázu. Rysí stopy nás prováděly nádherným terénem s množstvím spadaných stromů, bukovými a jedlovými mlazinami a skalnatými hřebínky. Na každém kroku jsme si představovaly naše tři čtyřnohé průvodce, kteří zde procházeli zhruba den před námi. Prohlížely jsme každý balvan či pahýly stromů, zda na nich rysi nezanechali chlupy, které by poskytly vzorek DNA pro genetickou analýzu.

Po hodinovém stoupání už se kopec zmírnil a my jsme si dopřály malou pauzu. Shodou okolností jsme o pár metrů dál nalezly místo, kde i rysi odpočívali a podle toho, jak byla loučka rozšlapaná, tak se zde nejspíš naháněli nebo si hráli. Také podle počtu stopních drah jsme usoudily, že nejspíš stopujeme rysici se dvěma odrostlými koťaty, i když rozdíly ve velikosti stop dospělé samice a koťat byly jen nepatrné.

Na rozšlapaném a vyleženém místě se nám podařilo nasbírat také slušnou sbírku chlupů, nejlepší vzorek jsme ale získaly až opodál, kde dvojice rysů přelézala jakýsi starší plot. Zde se také jedna stopní dráha oddělila a my jsme se rozhodly jít po ní, protože vedla do míst, kde mezi stromy ještě zůstával dostatek sněhu.

Po zhruba sto metrech stopování nás s Amiou ve stejnou chvíli zaujal pohyb před námi. V poměrně husté bukové mlazině jsme ale ani jedna nebyla schopná pořádně zaostřit. Jako dalekohled jsem použila svůj fotoaparát se slušným zoomem a skvrna v křovinách získala konkrétní obrys a nám se naskytl fascinující pohled. Necelých padesát metrů před námi stál rys a pozoroval nás.

Jeho reakce na nás byla úplně jiná, než jsem si kdy představovala. Vždy jsem čekala, že pokud budu mít kdy to štěstí rysa zahlédnout, bude to jen na mžik vteřiny, mizející stín kdesi mezi skalami. Teď tu ale před námi stál, důstojný a klidný, a když po zhruba deseti vteřinách otočil hlavu a rozhodl se odejít, v jeho pohybu nebyl ani náznak nějaké ukvapenosti či strachu. Půvabným pomalým krokem zmizel v bukové mlazině, která mu poskytla dokonalé krytí.

Zato my jsme ještě chvíli stály jak opařené, beze slova jsme se objaly a štěstím křičely, ovšem bez vydané hlásky. Spíše posunky jsme se pak domluvily, že místo opustíme jiným směrem, aby rys neměl pocit, že ho pronásledujeme a ohrožujeme.

Tím ale zážitky tohoto „Dne“ neskončily. Po další zhruba stovce metrů, kdy jsme si chvílemi nadšeně prohlížely pořízené snímky, nás tentokrát Iva upozornila na pohyb asi 150 metrů od nás ve svahu. Na větší vzdálenost bylo ostření s fotoaparátem komplikovanější a já opět zalitovala, že jsem si s sebou nevzala také svůj nový dalekohled. Pak ale objektiv konečně zaostřil a my jsme skrz displej fotoaparátu pozorovaly opět tuto fascinující šelmu. Bez naší improvizovaně použité techniky bychom jen stěží rozeznaly rysa, který si zjevně našel místo pro odpočinek a mytí. Ve vzrostlejší mlazině si tentokrát našel plácek, odkud měl dobrý výhled do svahu pod sebou a zde se začal věnovat své denní hygieně. Chvílemi si od usilovného mytí odpočinul a jen tak položil hlavu na přední tlapy a přivřel oči, jako by usínal.

Vzhledem k tomu, jak výborný zrak má rys, nepochybuji o tom, že nás viděl a věděl, že ho pozorujeme. My jsme ještě několik minut stály dál ve svahu a vychutnávaly si tyto vzácné okamžiky. Po pár minutách jsme místo potichu opustily a nechaly rysa nerušeně odpočívat.

Zbytek celodenní pochůzky jsme šly jako omámené, každá jsme před očima měla výraz rysa, jak se na nás důstojně dívá. Zároveň jsme znovu a znovu probíraly otázky: kolik takových setkání tento rys už asi zažil? A jak budou probíhat ta další? Proč se před námi neskryl? Poznal, že mu nechceme ublížit?

Oblast Šumavy a Pošumaví je dnes podle odborníků z projektu Trans-Lynx domovem zhruba šedesátky rysů, kteří obývají nejen klidnější oblasti v jádrových částech Národního parku Šumava, ale také navazující krajinu Novohradských hor, Blanského lesa, Boletic či Českého lesa.

O pár týdnů později se dobrovolníkům Rysích hlídek opět poštěstilo a s rysem se setkali v jiné lokalitě znovu. I tentokrát byla jeho reakce překvapivě klidná, takže se „hlídkaři“ mohli kochat pohledem na toto jinak tak tajemné a skrytě žijící zvíře. Foto: S. Rybář

— JOSEFA VOLFOVÁ —
koordinátorka Rysích hlídek na Šumavě a v Pošumaví

Komentáře

Přidejte komentář

Zaregistrujte se prostřednictvím...