„Divočina. To je místo, kde se cítí dobře příroda i já. Nejsou to jen neprostupné pralesy s koberci mechů a provazy lišejníků, ale i bukové lesy s příměsí jedle, kde se z ničeho nic objeví krásný mrtvý strom porostlý choroši nebo statná padlá jedle či buk a kolem nic. Je to úplně jiný svět než okolo jiných stromů. Nebo fascinující strže, stěny, nedosažitelná místa, kam se člověk nedostane a závidí ptákům, že mohou létat a třeba se v nějakém skalním výchozu zabydlet.“
Eliška Vozníková
nejvyšší strážkyně divočiny
