Kočka divoká | Česká divočina
Felis silvestris

Tento navrátilec byl z našich lesů vyhnán v 19. století. Podobně jako velké šelmy se kočka domácí stala obětí lidského pronásledování a zanikání pralesů. Až v posledních několika letech se opět množí důkazy o jejím výskytu na Šumavě, v Javorníkách, v Českém lese, Bílých Karpatech a Doupovských horách. Ochraňovat našeho divokého "mourka" můžete i vy!

Alt

Kočka divoká

  • Spolu s rysem ostrovidem je jedinou kočkovitou šelmou u nás.
  • Dožívá se 12 až 14 let. Obvykle váží 5 kilogramů. Měří 50–80 cm, ocas 28–35 cm.
  • Oproti domácímu mourkovi má tlustší zaoblený ocas s několika černými prstenci. Hřbetní pruh končí u paty ocasu, mívá dva výrazné pruhy na ramenou. Kočka divoká má také širší a mohutnější lebku a celkově je její vzhled robustnější a silnější.
  • Velice dobře slyší. Zvláště vyšší tóny, které vydávají myši. Má také vynikající zrak. Vidí jak za hlubokého šera, tak za ostrého světla. Malé ptáky dokáže zahlédnout i na 100 m.
  • Potravu divoké kočky tvoří z 80 % malí hlodavci, jako jsou hraboši, myšice nebo myši, ptáci až o velikosti slepice či jiní drobní obratlovci, například veverky, lasice, rejsci, ještěrky a žáby.
  • Stejně jako domácí kočky se ráda sluní, zvláště na podzim, když odpočívá po lovu.
  • Žije spíše samotářsky. Do společnosti vyráží akorát v době páření, která spadá do jarních měsíců. Kočka divoká svého partnera láká hlasitým mňoukáním. Samice je březí 65 dnů a porodí 3–5 koťat od dubna do června. Matka mláďata brání i před člověkem. Dospělá jsou po dvanácti měsících.

Kočka divoká miluje divočinu

  • Přirozeným prostředím kočky divoké jsou níže položené teplejší oblasti s listnatými a smíšenými lesy. Ke svému životu potřebuje bezpodmínečně skalní rozsedliny, dutiny ve starých mohutných stromech či opuštěné liščí a jezevčí nory, ve kterých hledá bezpečný úkryt pro sebe a svá koťata. To vše jí nabízí divočina.
  • Její teritorium je malé, má rozlohu sotva pár kilometrů čtverečních. Kocouři mívají větší teritorium než samice. Kočky divoké si své území značkují drápáním kůry stromů, močením, trusem a pachovými výměšky.
  • Kočka divoká je důležitá i pro řadu druhů vázaných na odumírající dřevo a různé vývojové fáze lesa, typické pro divočinu. Ochrana divoké přírody také znamená ochranu přírodních procesů, do kterých člověk nezasahuje. Jejich studium nám dává nahlédnout do tajů vývoje přírody, která reaguje na klimatické změny.

Ochraňme kočku divokou

  • Vyhubení kočky divoké způsobil jak úbytek přirozených pralesovitých porostů, tak systematické pronásledování člověkem. Ti v ní viděli predátora ptáků, které loví myslivci.
  • Kromě přímého lovu jim uškodila také přeměna listnatých a smíšených lesů na smrkové monokultury. Kočky divoké totiž žijí hlavně v dubových a bukových lesích se starými stromy, kde najdou dostatek úkrytů i potravy.
  • Legislativa ochrany přírody řadí kočku divokou mezi zvláště chráněné, kriticky ohrožené druhy.
  • Pro úspěšný návrat kočky divoké do české přírody je důležité: listnaté lesy těžit po jednotlivých stromech nebo malých skupinkách, nikoli plošně. Majitelé by měli při kácení v lesích ponechat část starých stromů. V polích a na loukách obnovovat remízky, kudy kočky mohou putovat naší krajinou.
  • Pomoct můžete i vy, když se s Hnutí DUHA zasadíte o rozšíření a udržení divočiny. Můžete se stát i přímo patronem kočky divoké.

Komentáře

Přidejte komentář

Zaregistrujte se prostřednictvím...