Začít se musí od lesa | Česká divočina
Les je místem klidu a odpočinku, cílem našich výletů, čarovným prostředím z pohádek a mýtů. Je naším cenným dědictvím. Také pro přírodu je nenahraditelný zdravý les. Má důležitou roli při ochraně klimatu, poradí si se suchy i se záplavami, chrání půdu proti erozi a je domovem nespočtu organismů včetně ohrožených zvířat a rostlin. Ne všechny naše lesy jsou však zdravé. Mnohé kvůli lidem postupně odumírají. Lidé by jim ovšem mohli také pomoci.
Už jste někdy kráčeli divokým lesem? V dutinách stromů tiše spí kulíšek, naše nejmenší sovička s velkýma kukadlama, nebo datlík tříprstý, lovec kůrovců. Tiché drapkání prozrazuje strakapouda, který šplhá po rozpraskané, voňavé kůře stovky let starého dubu. Jednou, až nastane jeho čas, si dub lehne na zem a jeho rozkládající se dřevo dá živiny nové generaci lesa, stane se hodovním stolem nespočtu brouků, můrek a hub anebo úkrytem zvířecích matek a jejich mláďat. Pojďme však nahlédnout do reality českých hospodářských lesů, které rostou mnohdy v těsné blízkosti ostrůvků české divočiny.

Potřebujeme zdravé lesy

Pohled na tento až idylický, ale přirozený koloběh zrození, života a smrti se nám bohužel nenaskytne tak často, jak bychom si my i lesy přáli. Mnoho našich lesů není ani zdravých, natož divokých. A přitom právě lesy jsou na našem území pro divočinu těmi nejvhodnějšími místy (1). Místo lesů ponechaných bez zásahu nás mnohde čekají lesní „políčka“. Útlý stromek vedle druhého ještě útlejšího jako tyčky v plotě. Nejčastěji smrky a to v nadmořské výšce, kam nepatří a kde těžko snáší změnu klimatických podmínek.  I kvůli těmto nevhodně vysázeným smrkovým monokulturám, častějšímu suchu a větru a dalším důvodům ztrácejí lesy nejen své kouzlo, ale především své zdraví a odolnost.

Naše lesy na mnoha místech plošně hynou. Jak takový kolaps vypadá, můžeme v současnosti sledovat na severní Moravě. Tam, kde si pamatujeme krásné vzrostlé lesy, se objevují paseky a holoseče, ze kterých nejsou šťastní ani lesníci, ani my, jejich návštěvníci.  Místo zeleného stínu, čerstvého pryskyřicí provoněného vzduchu a nečekaných setkání s plachými lesními tvory, nás potká zklamání, smutek a vnitřní hryzání svědomí, zdali bychom těm lesům nemohli pomoct trošku i my.
 Mohli bychom, chtěli bychom a pomůžeme

Divočina, nemůže existovat v mrtvém lese. Proto jsem se rozhodli novou výzvou Zachraňme lesy apelovat na zákonodárce, aby zajistili ohleduplné, přírodě blízké hospodaření v našich lesích. Pro zachování lesů je nezbytné nejen, abychom snížili emise skleníkových plynů, ale hlavně abychom po vzoru Německa či Rakouska vrátili do nižších a středních nadmořských výšek přirozenější, listnatý a různověký les. Jak toho však docílit?

Ve zkratce: je potřeba změnit zákony, vyhlášky a dotace. Vybrat lepší certifikaci veřejných lesů a změnit zadání pro státní podnik Lesy ČR. Uf, vkrádá se vám do hlavy známá větička: „Na to jsem já malej pán?“ Nemějte obavy. Jeden krok můžeme udělat my všichni. Apelovat touto výzvou na ty, kteří to mohou změnit a také přijmout vlastní závazek k tomu, co může ovlivnit každý z nás: při návštěvách lesa se chovat uctivě ke stromům, zvířatům, rostlinám i lesní půdě a s uvážlivostí využívat bohatství, které nám naše lesy přináší.
 Poznámky:

(1) Vyplývá to z „Analýzy podmínek na území ČR z hlediska biodiverzity a vhodnosti pro ponechání samovolnému vývoji“, kterou si nechalo vypracovat Hnutí DUHA v roce 2016. Viz: http://ceskadivocina.cz/cs/ke-stazeni/analyza-podminek-na-uzemi-cr-z-hlediska-biodiverzity-vhodnosti-pro-ponechani-samovolnemu