Štěpán Jindra: Přivolávání divočiny | Česká divočina
Načítání...
  • Alt

Článek vyšel roku 2016 ve společensko-ekologickém časopise Sedmá generace

„Je to jen kousek reservace, takový, jak se říká, přírodní park; člověk by skoro čekal, že tu budou tabulky s nápisy ,Netrhejte stromů‘nebo ,Nešlapej po padlých velikánech, cítí jako ty‘. Tedy takový prales skládá se hlavně ze stromů více méně vyvrácených; je tam mokro, teče to jako houba a leží tam pně ve všech stupních rozkladu, takže nemůžeš vpřed ani vzad. Je to necháno na ukázku, jaký děsný nepořádek nadělá příroda, je-li nechána sama sobě. Člověk sice nad tím žasne, ale pak je rád, když putuje na Lenoru pořádnými lesy; cítí s nimi jaksi víc solidarity.“

Slova v úvodu nenapsal v roce 1925 nikdo jiný než Karel Čapek, když shrnoval své dojmy z návštěvy Boubínského pralesa. Řečnickou otázku o důležitosti takové divočiny zde sice nepoložil, ale snad je toto prolnutí fascinace neznámým světem s ozvěnou touhy po rovných cestách „pořádných lesů“ dostatečným dokladem dvojznačného postoje české kultury k divočině. Není divu. Zatímco Polsko z Bělověžských lesů a jejich majestátních zubrů učinilo národní symbol, českým národním fetišem je spíše tradiční chalupa s pokojnou zemědělskou krajinou. Tento rozdíl má dozajista širší historické kořeny. Polsko jakožto území zmítané politickou nestabilitou upnulo svou identitu k něčemu, co tu bylo před Prusy, Rusy a Rakušany a co je slibovalo přetrvat.

Naše národní mýty se zato utvářely v době, kdy divočina překotně zanikala pod náporem vln kolonizátorů, ale zároveň byla živou součástí paměti. My jsme většinově zvolili idylu venkovskou, a tuto volbu si s sebou neseme až do 21. století.

O divočině přesto mnozí snili: cowboyové a zálesáci první republiky, následovaní čundráky či současnými vyznavači bushcraftu a metodik přežití v přírodě. Ve skutečnosti však spíš odíváme krajinu dávno nedivokou do představ upředených mayovkami. Většina z nás by patrně byla překvapena, jak málo lze u nás najít skutečné divočiny.


foto: Michaela Kašperová

Ostatně ve výzkumném šetření Katedry environmentálních studií FSS v Brně vyšla tato neurčitost najevo: respondenti odhadli plochu divočiny na našem území na přibližně deset procent z celkové rozlohy České republiky. Zároveň uvedli, že by si přáli tuto rozlohu rozšířit, a to přibližně o tři procenta. Vezměte teď tuto trojku, vydělte ji deseti a získáte skutečnou rozlohu tuzemské divočiny: jen tři desetiny procenta území ČR. Tento nesoulad mezi představami a realitou vlastně můžeme vnímat pozitivně: jakožto potenciální ochotu veřejnosti k rozsáhlému rozšiřování divočiny. Zároveň se ale můžeme divit: proč vlastně máme jen ty titěrné tři desetinky procenta divočiny? K získání odpovědi musíme zapátrat po tom, co divočina vlastně znamená.

Na oko nadivoko

Ve škole nás poměrně dobře naučili rozlišovat zvířata divoká a domácí. Horší už je to s flórou: borová monokultura na sluncem vyhřátých skaliskách nám patrně připadne romanticky divoká, nad korytem potoka obrostlým kopřivami často jen zaláteříme a zařadit na stupnici divokosti takový plevel, to už vyžaduje intelektuální úvahu. Oplýváme sice intuicí, která nám vnukává, co za divoké považovat a co ne, zdaleka ne vše je však tak divoké, jak se nám zdá. Kde nepomůže intuice, obstojí snad definice. Biolog Mojmír Vlašín na svém předloňském blogu uvádí, že „…americký zákon o ochraně divočiny určuje divočinu jako rozsáhlou oblast bez lidského osídlení nebo znatelného lidského vlivu“. Pouhé slovo „rozsáhlá“ však stačí k tomu, abychom na hledání takové oblasti v ČR v podstatě rezignovali.


foto: Johana Drlíková

Ze stejného zdroje si tedy můžeme pomoci definicí evropskou z pera iniciativy Wild Europe (mimochodem ustavené roku 2009 za českého předsednictví EU). „Divočina je oblast ovládaná přírodními procesy. Sestává z původních biotopů a druhů a je dostatečně velká pro efektivní, ekologické fungování přírodních procesů. Území divočiny je téměř či úplně nedotčeno, není narušováno lidskou činností, není osídleno, je bez infrastruktury a nenese známky očividného narušení. Území divočiny by měla být pod dohledem a chráněna tak, aby se zachoval jejich přirozený stav.“ Tyto nároky už některé oblasti v ČR splňují — o divočině se mluví především v souvislosti s Šumavou, která je také jedinou zdejší rozsáhlejší plochou divočiny. Ve zkratce platí, že čím větší kompaktní území ponechané přírodním procesům, tím barvitější a širší škálu těchto procesů můžeme pozorovat. Důstojně rozložitou divočinu naší krajině ovšem bezpochyby ještě dlužíme.

Kam s divočinou?

Mnozí obyvatelé původní divoké Evropy totiž ke svému životu vyžadují rozsáhlejší areály se specifickým prostředím. Velké nároky mají někteří dravci (orel skalní) nebo býložravci (divoké koně, zubr evropský). Jak velké plochy tedy máme divočině vyčlenit? A existují vůbec ještě vhodná souvislá území?

Hnutí DUHA chce pomocí loni spuštěné kampaně Česká divočina dosáhnout do konce roku 2017 vyhlášení alespoň jedné oblasti s rozlohou větší než tisíc hektarů, tedy deseti kilometrů čtverečních. Pro srovnání: ony tři desetiny procenta „divokého“území republiky zahrnují v součtu necelých 250 km2; toto plánované rozšíření je tedy evidentně jen prvním krůčkem k vytyčenému cíli. Projekt Česká divočina není na cestě za třemi procenty naštěstí sám, promítne se do nich i plánované rozšíření bezzásahových zón některých národních parků (České Švýcarsko, Podyjí). Bez začlenění i nových lokalit to ale nepůjde.

Hledání vhodných souvislých území právě probíhá, a to na základě vícera kritérií. Záleží na ochotě místních obyvatel, správních orgánů i majitelů pozemků, též na přirozenosti a jedinečnosti druhové skladby (některé oblasti potřebují tento stupeň ochrany více než jiné) a v neposlední řadě rozhoduje dostupnost, aby se s divočinou mohla seznamovat také široká veřejnost.


foto: Nikola Fousková

Přednostně mohou být za divočinu vyhlášeny vhodné části stávajících chráněných krajinných oblastí, které se doposud potýkají s jistou mírou hospodářských zásahů. Statut divočiny by jim zaručil speciální formu ochrany potřebných lokalit; ty by se tak mohly stát vhodnou alternativou pro oblasti doposud marně usilující o vyhlášení statutu národního parku. Zřejmými kandidáty na „zdivočení“jsou také některé vojenské újezdy (Doupovské hory, Boletice), obzvláště souběžně se znovuvypouštěním velkých kopytníků do volné přírody. „Může to být nový národní park, může to být národní přírodní rezervace a my jenom převedeme na dané území nějaké povinnosti a práva. Ale taky se může stát, že to může být smluvní ochrana v součinnosti s vlastníky pozemků,“ rekapituluje možnosti Eliška Vozníková z Hnutí DUHA (viz rozhovor zde).

Společným jmenovatelem výše zmíněných oblastí jsou především více či méně přirozené lesní porosty. Divočinou ale mohou být i vodní plochy a okolní luhy — hájemství například orla mořského. Plánovaná rozloha divočiny navíc umožňuje výběr území s více biotopy. Stane se tak domovem pro více živočišných a rostlinných druhů a zároveň pestrou krajinou atraktivní pro (nejen) lidské návštěvníky. Pokud se z takových území podaří utvořit svého druhu síť — a jak jsme si ukázali výše, do oněch tří procent zbývá ještě pořádný kus —, získá naše krajina živoucí tepnu, z níž budou profitovat i umělé ekosystémy.

Útěky do divočiny

Pokud se mluví o ponechání větších územních celků divočině, člověku vyvstane na mysli další termín, který v debatě o ochraně přírody silně rezonuje: bezzásahovost. Izolace od civilizačních vlivů v našich představách představuje evidentní podmínku vzniku divočiny. Znamená to, že onen nespoutaný klenot naší přírody nikdy neuvidíme? Podle prosazovatelů České divočiny nikoliv: jedním ze základních předpokladů projektu je přístupnost divočiny. Většina zdivočelého území by měla být víceméně volně přístupná, včetně možnosti bivaku či táboření v připravených přístřešcích. Počítá se i se sítí stezek, vyhlídek a povalových chodníčků doplněných o informační tabule či s výpravami s odbornými průvodci, podobnými těm současným doprovázejícím Rysí a Vlčí hlídky.

Divočina by tak měla nabídnout intenzivní prožitek rozmanitým skupinám obyvatel: náročným hledačům „pravěkých“ zkušeností, milovníkům přírody, těm unaveným rychlostí okolního světa, amatérským botanikům a zoologům, malířům a fotografům, stejně jako vyznavačům lehčí turistiky. Především ale může všem zprostředkovat kontakt s tradicí sahající až k Rousseaovi, která nás naučila divočinu obdivovat. Jeho bezmezný obdiv k divokému jako k dokonalé formě přírody zachovalé tak, jak ji Bůh zamýšlel stvořit, přímo inspiroval romantismus a zprostředkovaně pronikl i do českého trampingu.


foto: Lucia Patoprstá

Divočina nás ale může seznámit s ještě osobitějším odkazem. Skrze ni můžeme nazírat naši krajinu celistvě, jak ji viděli naši předkové, a to ještě v době poměrně nedávné. Za poklidnými humny najednou uvidíme další dílek mozaiky, dočasně ztracený, a skrze něj nám v mysli barvitěji vyvstanou výjevy ze šumavských pověstí i historické momenty, kdy nás pohraniční pralesy zachránily před nepřátelským vpádem. Vždyť divočina psala naši historii stejně jako sedláci s motykami, vojáci s píkami, stavitelé, církevní hodnostáři a panovníci. Její ozvěnu najdeme v literatuře, výtvarném umění i hudbě. Je jen na nás, zda ji necháme, aby se stala naším třetím okem.

Inspirace i transcendence

Nutno však poznamenat, že Hnutí DUHA nejde o utopickou obnovu prapůvodní divoké přírody, což duhoví experti v brožuře Okna do divočiny přiznávají. Klimatické podmínky, vodní režim krajiny i stávající stav oblastí vhodných k vyhlášení divočiny ostatně návrat k původní podobě neumožňují. Budoucí divočinu tedy musíme vnímat jakožto krajinný novotvar s určitou výpovědní hodnotou k minulosti, a především jako příležitost k rozšíření naší kulturní i přírodní identity. Předpokládaný rozvoj „divočinového“turismu zároveň slibuje rozvoj související infrastruktury a četné ekonomické příležitosti pro lokální podnikatele.

Péče o „novou“divočinu by pak byla svěřena širšímu okruhu odborníků, kterým by se tak otevřela unikátní možnost sledovat mechanismy, pomocí nichž se příroda vyrovnává s vývojem klimatu a využívá nově nabyté svobody. Jakkoli od některých civilizačních vlivů, například emisí CO2, samozřejmě oproštěna i nadále nebude. Existence takových ostrovů divočiny by též přinesla zajímavé poznatky o migraci a pobytových preferencích naší fauny. Lesní hospodáře a výzkumníky pak může inspirovat k vytvoření lepších způsobů lesního hospodaření, kdy se funkce lesa změní z pouhé dřevní plantáže na plnohodnotný krajinný prvek zadržující vodu a živící pestrou skladbu rostlin a živočichů.

Důvodů pro přítomnost většího než malého množství divočiny je tedy celá škála — divočina nás může mnohému naučit, může nás bavit, uchvacovat, poskytovat až transcendentní prožitky, její přítomnost nás může konejšit v době, kdy přírodu intenzivně devastujeme, a v neposlední řadě do ní můžeme utíkat za onou rousseaovskou dokonalostí nepostiženou spěchem našeho světa.

Houby, vlci, bivaky

Přinesla by nově vzniknuvší divočina i negativa? Záleží na úhlu pohledu, každopádně zájmy některých skupin dotčeny budou. V některých případech může například dojít k zákazu sběru hub či dřeva. Uvažované oblasti už ale dnes buď spadají do ochranného režimu, nebo do nich byl doposud přístup, jako v případě vojenských újezdů, omezen jinak. Místní usedlíky by toto omezení tedy zvlášť trápit nemělo.

Obavy mohou panovat z výskytu šelem. Jak se ale prozatím ukazuje, rysi i vlci u nás žijí velmi nenápadně a ke konfliktům, například s chovateli hospodářského zvířectva, dochází minimálně. V CHKO Beskydy se roční úhrn stržených ovcí pohybuje kolem patnácti až dvaceti kusů a ve většině případů šlo o špatně zabezpečená stáda. Část odpovědnosti v tomto případě musí nést člověk a dbát na preventivní opatření. Každopádně pokud šelmám nabídneme rozsáhlejší souvislý kus krajiny bohaté na kořist a úkryty, lze předpokládat, že se potenciál ke konfliktu sníží.


foto: Nikola Fousková

Nejproblematičtějším bodem přivolávání divočiny by naopak mohla být Duhou inzerovaná přítomnost člověka. Možnost bivaku a volného pohybu klade nároky na osobní disciplínu návštěvníků, jejich ohleduplnost, schopnost po sobě uklidit a v neposlední řadě ochotu pro jednou se pouze dívat. Obtížnost takového zadání pro některé návštěvníky ukázal projekt návratu divokých koní do bývalého vojenského újezdu v Milovicích, kde jeden z koní téměř uhynul na následky krmení pečivem.

Sedm statečných v srdci Evropy

Zatímco ve slavném westernu Sedm statečných přijíždí do zapadlé horské vesničky skupina najatých hrdinů, aby ji ochránila před nájezdy loupežného gangu, sedm statečných divočinové kampaně Hnutí DUHA tuto ochranu spíše potřebuje, aby se udrželi v krajině kladoucí jejich plnohodnotnému životu bezpočet překážek. Na propagačním letáku uvádí sedmičlennou skupinku rys, asi proto, že je ostrovid, a značí tak ostatním cestu. V tom mu zdatně sekunduje orel skalní, následovaný plachou kočkou divokou, tetřevem hlušcem, mlokem skvrnitým, impozantním roháčem obecným a houbou poeticky nazvanou ohnivec šarlatový. Vybrané druhy reprezentují širší vzorek těch, co obzvlášť zakoušejí nedostatek rozsáhlejších klidných areálů a zároveň ilustrují, na jak pozoruhodná setkání se v budoucí divočině můžeme těšit. Kdo někdy viděl například bojující samce roháče, nezapomene na tento zážitek do konce života.

Vedle zmiňované brožury Okna do divočiny a webových stránek www.ceskadivocina.cz nabízí duhový tým leták představující devět vybraných divokých lokalit. Stručně osvětluje, čím jsou unikátní, a navrhuje ideální trasu, po níž se do jejich nitra můžete vydat třeba hned zítra. Podobně jako to — poněkud působivěji — udělal Karel Čapek v Tatrách: „Mám-li však tuto krásu vyjádřit podrobněji, musím vyjmenovat alespoň kvetoucí Dianthus glacialis, vyhlídku do bezmezně modrého kraje, pasoucí se stádo kamzíků, různé saxifragy, oblaka, zelená plesa, gentiány, sviště, potůčky a vodopády, polštáře silenky, strašný apetit, divoké útesy, Salix retusa, rokle dýmající v mracích, déšť na horách, černomodré oměje a spoustu jiných úžasných věcí; co se týče těch kamzíků, bylo jich sedm a pásli se u Hinzových ples klidně jako krávy; měli černá břicha, zářivá zrcátka pod ocásky a nohy tak pérované, jako by místo kostí měli gumové pendreky. Avšak znáte-li trochu kytky, dožijete se nemenších radostí; když najdete hustý koberec, ve kterém se prorůstá Silene acaulis, Minuartia sedoides a Saxifraga Baumgarteni, a ještě to je posázeno hvězdičkami Primula minima a plstnatým cerastiem, tu padnete na kolena a poděkujete nebi za to, že vám je přáno šlapat po zemi. A to jsem ještě nevyjmenoval zlatý kuklík, saussuren, starček, swertii, zvonečky Schenchzerovy, andromedu, dryas, kamzičník, ba ani vznešené limby aniž co ostatního; říkám vám, jděte se na to podívat.“

Kontakt na autora: jindra@sedmagenerace.cz.