Jan Hokeš: Umění Chůze | Česká divočina
  • Alt

Článek ze společensko-ekologického časopisu Sedmá generace

Umíte si představit den, ve kterém byste neprochodili nejméně čtyři hodiny? Autor Waldenu a Občanské neposlušnosti, pacifista, odpůrce daní a kritik modernity Henry David Thoreau, si takový představit nedovedl. Nad jeho pozdní esejí Chůze se zamýšlí pedagog a překladatel Jan Hokeš.
„Procházet se s ním bylo potěšením a poctou. Krajinu znal jako liška nebo pták a stejně jako oni jí procházel volně svými vlastními stezkami... Takovému průvodci se musel člověk poslušně podřídit a odměna za to byla obrovská.“ Tato slova napsal o Henrym Davidu Thoreauovi jeho přítel a mentor Ralph Waldo Emerson ve své pohřební řeči vydané později pod názvem Thoreau.

Thoreau byl skutečně náruživým chodcem a podle svých vlastních slov si nedokázal představit den, kdy by nestrávil nejméně čtyři hodiny chůzí. Na svých výletech se často setkával s různými formami divokosti, ať už se jednalo o indiány (a o ně měl velký zájem a stýkal se s nimi), divoká jablka, trávy, ondatry, sviště nebo jiné rostlinné či živočišné formy divočiny, jak sám říkal. Jak je patrné z jeho deníků z konce roku 1850 a začátku roku 1851, ona divočina ho fascinovala. Tato fascinace pak logicky vyústila v přednášku Divočina (později Divočina aneb Chůze), kterou poprvé uvedl v dubnu 1851. V průběhu následujících let se z ní vyvinula esej Chůze (angl. Walking), dokončená v květnu 1862 — tedy jen krátce před jeho smrtí.

Rytířský řád Chodců

Je-li Walden považován za Thoreauovu ústřední knihu, pak Chůzi lze pokládat za jednu z jeho ústředních esejí. Hned v jejím úvodu se dočteme, že Thoreau nepovažuje člověka ani tak za tvora společenského, za člena společnosti, jako spíše za součást přírody. Vysvětluje, co pro něj znamená být chodcem a porozumět „umění Chůze“. Ta pro něho není pouhým pohybem nebo tělesným cvičením, ale spíše druhem psychické činnosti. Pokud si s sebou do lesů a luk odnášíte své starosti a závazky z města, pak nejste pro chůzi patřičně vybaveni a nemůžete se jí plně oddat, a vstoupit tak do nejstaršího rytířského řádu Chodců, který je jakýmsi „čtvrtým stavem mimo církev, stát a lid“. Kapitálem v tomto umění je volný čas, svoboda a nezávislost, které vám nemůže zajistit žádné bohatství. „Chodcem se člověk rodí, ne stává,“ uvádí Thoreau, a vytváří tak dojem určité výlučnosti, která z řádu dělá spíše cosi jako kastu. Pravděpodobně nemá na mysli skutečnou předurčenost, ale chce ještě více zdůraznit, že svobodu potřebnou k tomuto povolání nelze získat sezením v obchodech a kancelářích, k němuž je odsouzena spousta jeho spoluobčanů.

Bohatství sice může člověku zajistit prostředky k vlastnictví krajiny, v níž se lze procházet podle libosti, ale přesně to vidí Thoreau jako chybu: „Těšit se z nějaké věci výlučně obvykle znamená připravit sám sebe o skutečné potěšení z ní.“ Pochvaluje si, že v jeho okolí se vyskytuje stále dostatek krajiny, která není v soukromých rukou, a tudíž může být volně užívána k chůzi. Zároveň se však dívá do budoucnosti a předpovídá den, kdy bude tato země rozdělena na kousky, z nichž budou mít radost jen jejich majitelé. Ti zesílí své ploty a vyvinou ochranné prostředky, které chodce donutí omezit se na veřejné cesty, a chození po zemi bude znamenat neoprávněné vniknutí na cizí pozemek. Ti, kdo se snaží vytyčit hranice svých pozemků, se podle Thoreaua propadají do močálů řeky Styx a jejich zeměměřičem není nikdo jiný než Satan.

Dejte mi divokost

Chodec musí často činit nelehké rozhodnutí, kam a kterou cestou se vydat. „Věřím, že v Přírodě je nepatrný magnetismus, který nás, pokud se mu mimovolně podřídíme, navede tím správným směrem,“ míní Thoreau a dodává, že stezka, kterou kráčíme, je symbolem cesty, po níž se rádi procházíme ve svém vnitřním světě. Což je myšlenka odvozená od Emersonovy základní transcendentalistické teze, že „určité přírodní skutečnosti jsou symboly určitých duševních skutečností“. Jehlu Thoreauova kompasu s mírnými odchylkami přitahoval jeden směr — západ. Na opačnou světovou stranu se vydával jen kvůli tomu, aby studoval umění, literaturu a filozofii, ale na západě viděl naději a budoucnost. Západ, který měl na mysli, byl totiž synonymem pro již zmíněnou divočinu.

A zde autor přivádí čtenáře na myšlenku, že „v divokosti je záchrana světa“. Požaduje: „Dejte mi divokost, jejíž letmý pohled nevydrží žádná civilizace.“ Tento způsob uvažování byl důležitý pro pozdější ochranářské hnutí v USA, jehož otec zakladatel John Muir z Thoreaua čerpal. „Jak blízké dobrému je to, co je divoké!“ parafrázuje Thoreau alžbětinského básníka a dramatika Bena Jonsona a pokračuje prohlášením, že budoucnost nevidí ve městech, pěstěných trávnících a kultivovaných polích, ale v nepřístupných bažinách: „Kdyby mi někdo nabídl, abych bydlel vedle nejkrásnější zahrady, jakou kdy vytvořila lidská zručnost, nebo vedle bezútěšné bažiny, rozhodně bych si vybral tu bažinu.“ Na všechna lidská vylepšování nahlíží jako na deformace krajiny snažící se o její zkrocení.

Podobně se dívá i na krocení a ochočování zvířat. Raduje se z hravosti a dovádění dobytka a z toho, že koně a voli musí být nejprve zlomeni, než začnou sloužit člověku. I v člověku zůstávají podle Thoreaua zbytky divokosti, díky nimž se nestává poddajným členem společnosti tak snadno. To, že většina lidí, stejně jako mnohé zvířecí druhy, podléhá civilizaci, neznamená, že i ostatní by se měli snížit na stejnou úroveň. Zde se projevuje Thoreauův smysl pro paradox — za vyšší úroveň považuje člověka divokého, nikoliv všeobecně vyzdvihovaného člověka zušlechtěného civilizací. A v zápětí volá po zachování divokosti ostatních živočišných druhů, u nichž si dokáže představit jejich lepší využití než stahování a vydělávání jejich kůží na výrobu bot. Tehdy byl ovšem pojem práva zvířat, stejně jako environmentalismus, zcela neznámý.
 Americká obloha vyšší evropské

Překvapivě se Thoreau v Chůzi projevuje jako patriot. Nepěl samozřejmě ódy na politickou elitu země. Naopak se těšil z toho, jak málo místa v krajině zaujímají záležitosti církve, státu, obchodu a politiky, která pro něj neznamená nic víc než kouř z doutníku, tedy něco mizivého. Jeho patriotismus se vztahuje na rostliny a zvířata, s nimiž se na svých toulkách setkává, a ohrazuje se proti povýšenému postoji přírodovědce Buffona vůči americké přírodě. Věří, že v Americe se obloha jeví vyšší nežli v Evropě a že těchto výšin jednou dosáhne i filozofie, náboženství a literatura jejích obyvatel.

Co se posledně jmenovaného týče, Thoreau si stěžuje, že neví o žádné poezii, která by dostatečně vyjádřila „touhu po Divočině“ a nechala mluvit přírodu. Těžko říci, zda tyto snahy neviděl ve Stéblech trávy svého vrstevníka Walta Whitmana, s nímž se osobně setkal. V předmluvě ke své sbírce z roku 1855 Whitman píše: „Země a moře, zvířata, ryby a ptáci, nebeská klenba a její útvary nejsou malými náměty ...“ Knihy o jednadvacet let mladšího Johna Muira si Thoreau bohužel už přečíst nemohl a básníci divočiny, jako Gary Snyder (pozn. red.: viz SG 1/2005 věnovaná divočině) a Nanao Sakaki či český poutník karpatskou přírodou Miloslav Nevrlý, přišli na scénu o nějakých sto let později.

Thoreau touto esejí každopádně nasadil vysokou laťku zejména pro budoucí autory hledající hlubší vztahy člověka a přírody — všichni z něj alespoň částečně vycházejí. Výrazně a v jistém smyslu radikálně vyzdvihl dílo divoké přírody nad dílo lidských rukou a poukázal na nesmírnou hodnotu divočiny i pro civilizovaného člověka. Toto poselství platí o to více v dnešní době, kdy skutečné divočiny příliš nezbývá a jen málo divokého zůstává nezkroceno.

Henry David Thoreau: Walking. Bedford, Massachusetts: Applewood Books 1992; české vydání Chůze. Brno: Zvláštní vydání 1995.

--- Waldenský rybník dnes ---

I když i v Thoreauově době měl Walden daleko ke skutečné divočině, dnes by se asi slavný rodák z Concordu ve státě Massachusetts nestačil divit. Většina návštěvníků sem přijíždí samozřejmě automobily, jimž je vyhrazeno zhruba tisíc míst. Celý rybník, který byl vyhlášen za státní rezervaci a národní historickou památku, je obehnán plotem. Koupání je povoleno pouze na oficiálních plážích na opačné straně, než stávala Thoreauova chatka. Její základy objevil v roce 1945 archeolog Roland Robbins a jsou označeny jakýmisi patníky s řetězy, vedle nichž je hromada kamenů od poutníků z celého světa. Na základě kresby Thoreauovy sestry pak byla postavena replika chaty — ovšem jinde, než původně stál originál. Kromě koupání, rybaření či ježdění na loďkách zde můžete absolvovat například vzdělávací procházku s průvodcem. O současné popularitě Thoreaua a jeho příbytku svědčí i internetová stránka: http://www.fiddlersgreen.net/buildings/new-england/thoreau/cabin.htm.
 

Pozn. redakce: vytučněné pasáže zvolil editor webu ceskadivocina.cz