Rozhovor s Ladislavem Ziburou: „Takovou zelenou, jako máme u nás, nemají nikde jinde na světě.“ | Česká divočina
  • Alt

Ladislav Zibura (*1992) je cestovatel, poutník, spisovatel a mimo jiné také velmi charismatický mladý muž. Na svých poutích navštívil mnoho zemí, například Španělsko, Itálii, Turecko, Izrael, Nepál nebo Čínu a před nedávnem se vrátil z poutě po Arménii a Gruzii. I přes své cestovatelské zážitky je neobyčejným vlastencem a milovníkem české přírody. Ve svém slušivém oděvu, jehož nejpůsobivější součástí jsou ponožky s kachničkami, se s ním společně vydáváme do české divočiny. Co si o ní myslí a jaký k ní má vztah?


Ve tvé první knize jsem se dočetla, že bys rád inspiroval čtenáře k vlastním poutím. Kdo inspiruje tebe?

Člověk, který mě inspiruje ze všech nejvíc, se jmenuje Richard Halliburton. Je to americký spisovatel, který začal cestovat v době, kdy ještě Američané běžně necestovali. Cestoval v první polovině 20. století, podnikal neuvěřitelně dobrodružné cesty a píše o tom velmi vtipnou formou. Pro mě poutnictví nikdy nebylo ryze duchovní záležitostí, i když ty duchovní věci tam přicházejí samy. Na cestování mě láká právě to dobrodružství. Takže to je moje velká inspirace. Taky mě inspiruje tradice poutnictví, která je v křesťanském světě více než tisíciletá. Prostě takové to propojení s lidmi, kteří chodili na poutě ve středověku a dělali to vlastně velice podobným způsobem, jakým to dnes děláme my.

Co si představíš, když se řekne „divočina”?

Představím si něco, co není dotčené člověkem. Území, které je ponecháno tak, jak tomu bylo před tím, než jsme začali stavět silnice a továrny. Přijde mi zajímavé, že spoustu divokých míst máme i u nás. Třeba Novohradské hory. To jsou docela neprostupné husté lesy. Obecně máme hodně lesů.

Já hrozně rád chodím na tahle místa, protože mám rád historii. Hodně se zajímám o své kořeny, třeba jak jsme sem přišli, což je záhada, protože nikdo neví, kde se tu Slované vlastně vzali. Nejsme si úplně jistí, co lidé dělali před desítkami tisíc let, ale můžeme si být naprosto jistí, že chodili. Tento pocit propojení s našimi předky mám rád.
 
„Chůze pro mě znamená propojení.“

Chůze pro mě znamená propojení. A stejně tak divočina je propojení s lidmi, kteří žili tisíce let přede mnou, protože vím, že oni na to místo přišli a oni tam byli. Takže na to pravděpodobně hleděli stejně jako já. Že viděli prakticky totéž. Že se to nezměnilo. Protože příroda se tam, kde do ní člověk nezasahuje, nějak zásadně nezmění. Možná tam bylo víc zvěře, ale jinak to vypadalo jako dneska. A to mě fascinuje. Že na stejném šutru, kde teď sedím já, mohl před dvěma tisíci lety sedět člověk, který se narodil dřív než Kristus.
Připojte se k výzvě za více divoké přírody! společně přesvĚdčíme politiky, aby jÍ dali šanci i mimo národní parky. Nejlépe na 3 % území české republiky.

Proč? Divočina umožňuje svobodný život vzácným zvířatům a rostlinám, tvoří nenahraditelné přírodní dědictví, ochraňuje nás před suchem a povodněmi, podporuje cestovní ruch i regionální rozvoj, nabízí možnosti pro vzdělávání a výzkum a vzbuzuje odpovědnost za sebe, naše děti a vnoučata. A zachovává pestrou, reprezentativní mozaiku lesů typických pro naši krajinu.
Obzvlášť stromy jsou úžasné, že?

Byl jsem v Náhorním Karabachu, kde jsem spal pod přes dva tisíce let starým platanem. To byl hrozně hezký zážitek. Takováhle místa já vyhledávám. Moc rád tam spím. To je prostě strom, který tam roste dva tisíce let. To je strom, který pamatuje zabití Krista. A to je úplně neskutečné. Nebo jsem, také v Náhorním Karabachu, byl v jeskyni, kde byly nalezeny jedny z prvních pozůstatků neandrtálce. Jsou to zkrátka místa, kde víš, že ti lidé byli. Tahle místa mají svou atmosféru, těší mě je navštěvovat.
 

,, Na stejném šutru, kde teď sedím já, mohl před dvěma tisíci lety sedět člověk, který se narodil dřív než Kristus. A to mě fascinuje.”

Přál by sis, aby v Česku bylo víc divočiny?

Já bych byl rád, kdybychom si těch míst, které máme, víc vážili a víc je vyhledávali. My jsme země úplně ideální na výlety. Česko je země výletů. Máme výbornou železniční síť, která nás dostane naprosto kamkoli. Na výlet nejraději jezdím vláčkem, ne autem. Máme nejhustší síť turistických tras na světě, máme asi 80 tisíc kilometrů značených turistických tras, velmi bohatou historii, dost rozmanitou přírodu, nížiny, kopce, řeky, každý si vybere.

Na některých stezkách se dá dokonce putovat, aniž by člověk kohokoli potkal.

Ano, to protože  přesto všichni stále vyhledáváme ta samá top místa. Shromažďujeme se třeba na Sněžce, což je sice nejvyšší hora, ano, dává to smysl, ale třeba i v těch Beskydech je pár horských chat a tam je narváno, ale většinu ostatních tras člověk neprojde, jak je týden dlouhý.

„Na výlet nejraději jezdím vláčkem, ne autem.“

Je škoda, že divočinu víc nevyhledáváme. Nevidíme dobrodružství v tom, že můžeme pronikat naší krajinou, objevovat zapomenutá místa a za divočinou se vydávat. Protože na cyklostezce České Budějovice-Hluboká nad Vltavou, tam té divočiny moc není. Tam je divočina asi jen mezi těmi lidmi, protože tam projde asi 5 tisíc lidí denně.

Z tvých odpovědí jsem vyrozuměla, že máš k české přírodě hluboký vztah. Když bys na ní měl něco vyzdvihnout v porovnání s přírodou ostatních zemí, které jsi navštívil, co by to bylo?

Nevím, zda to není jen můj naivní dojem, ale vždycky, když jsem se vrátil do České republiky, jsem měl pocit, že ta zelená je u nás mnohem sytější než v těch zemích, kde vždycky jsem. Asi to je tím, že máme, v porovnání se zeměmi, kde jsem byl, docela dost vláhy. Vždycky, když  vidím ty sytě zelené stromy a tu sytě zelenou trávu, která má dostatek vláhy, dojme mě to. Takže rád říkám, že takovou zelenou, jako máme my, nemají nikde jinde na světě. Předpokládám, že ji budou mít třeba v Irsku, ale je to naše velké specifikum.

Já jsem třeba prošel 900 kilometrů napříč Čínou. 900 kilometrů, to je výrazně dál než třeba z Aše do Košic. Když si představíš, kolik různých druhů krajiny uvidíš po cestě z Aše do Košic, tak to je úplně nesrovnatelné s tím, co jsem viděl v Číně. Celou dobu jsem šel v podstatě jen v údolí řeky, pak jsem vystoupal do nějakých kopců, a to bylo celé. Naše příroda je ohromně rozmanitá. Máme nízké kopce, relativně vysoké hory, nížiny, hluboké lesy. Zároveň máme planiny typické pro Jižní Čechy a Vysočinu.
 

„Češi prostě milují přírodu.“

Když třeba přijdeš do Rumunska, kde jsou nádherné hory, a potkáš v nich člověka, tak je to buďto bača, nebo Čech. Rumuni do těch hor nechodí. Češi prostě milují přírodu a jezdí za ní do Evropy. Na mnoha místech v Evropě převládají Češi. Myslím, že jsme takoví hobiti, kteří si tu žijí v té své krásné krajině a rádi jí objevují, mají k ní hluboký vztah.